Jo, to takhle jednou Mišák zase plánoval :D... Když my máme problém. Miška nemá odhad na kilometry a na čas potřebný ke zdolání těchto kilometrů a já zase na množství potřebných sil. A tak jsme v dobré víře, že všechno v pohodě zvládneme, vyrazili do Beskyd.
Naše pouť začala u chaty Viselaje. Dojeli jsme tam už v pátek a přespali v klidu v autě. A sobota byla mým osudovým dnem. Začali jsme jak jinak - do kopce :). Ale počasí bylo super a krajina nádherná, takže cesta pěkne v klidu a v pohodě ubíhala. No, řekněme že do doby, kdy se začalo smrákat a mě začalo osudově bolet koleno. A to jsme ještě rozhodně nebyli u cíle. Čekal nás ještě pěkný stoupák zpátky na Viselaje, i když už po asfaltce. Jenže zkuste si šlapat na biku jenom přes levou nohu. A tak jsem se plazila, co noha nohu mine, zatímco Miška tlápnul do pedálů a jel napřed pro auto. No, co vám mám povídat, za chvilku byla tma a já samozřejmě bez světla, protože jsme rozhodně nepočítali s tím, že nám to zabere celý den. Chvilkama jsem kolo i vedla, protože při prudším stoupání už to nešlo a napjatě jsem čekala, kdy uvidím spásná světla naší Marejky. Dočkala jsem se.
Doufám, že jste si nemysleli, že jsme neděli vzdali! :) Ale je fakt, že ráno jsem pro jistotu sedla na svého oře a po prvním šlápnutí z něj, z miláčka, málem spadla. Takže tahle varianta byla zavržená a k nemalé nevoli Mišákově, jsme si udělali pěší výlet. Jenom ať si zvyká ;)
